čtvrtek 27. dubna 2017

Cesta domů

Rozhodla jsem se to tady slavnostně ukončit posledním článkem a zaznamenat si poznatky z cesty domů, dokud je ještě mám v hlavě.

V neděli 16. dubna jsem to v Londýně zabalila a odjela. Už několik hodin před odjezdem jsem byla dost nervózní. Dokonce mi nechutnal oběd. Což je hodně zvláštní, protože když mi nechutná jídlo, tak už je se mnou opravdu něco špatně.

Byla jsem moc ráda, když se mi podařilo všechny věci nacpat do kufrů, ale zároveň jsem si byla jistá, že váhou přesahují hmotnostní limity letecké společnosti.

Holka, která mi pokoj pronajímala, mi dala instrukce, abych při odjezdu dala klíč klukovi, který bydlí o dvoje dveře dál. Psala jsem mu pár dní dopředu, jestli v tu dobu bude doma a on "jojo určitě". Nebyl doma. Tak jsem ty klíče vsunula dírou pod dveřmi.

Když jsem vyšla ven, s 43 kg svých věcí, bylo potřeba zavolat taxika. Rozhodla jsem se pro Uber, který se dá zavolat přes mobilní appku. Jenže k tomu jsem potřebovala chytit nějakou wifi. Samozřejmě jsem to ještě ten den ráno zkoušela, jestli tam venku něco chytnu, a chytla jsem, dokonce jak eduroam (wifi, kterou máme ve škole i v Praze), tak UWO wifi (uwo je university of western ontario). Jenže samozřejmě, v momentě, kdy jsem ten taxik potřebovala zavolat, tak to nešlo. Ale trpělivost přinesla růže a za chvíli se mi to podařilo.

Taxikář mě vezl na autobusové nádraží v Londýně, odkud jsem měla koupenou jízdenku Londýn - Pearson letiště v Torontu. Taxikář mi tvrdil, že takové autobusové spojení neexistuje. To mi na náladě moc nepřidalo.

Na busáku jsem ovšem zjistila, že toto spojení je nově zavedené a že bus, kterým pojedu, je úplně první spoj na této lince. Uf. Taky jsem si tam nechala zvážit svůj velký kufr. 24,5kg. Úspěch! Bylo to sice o kilo a půl víc, než letecká společnost povoluje, ale věřila jsem, že to nějak obkecám. Anebo vyhodím deštník a dvoje kalhoty. Anebo se rozpláču.

Cesta busem byla v pohodě. Trochu ze mě konečně spadl ten největší stres a pustila jsem se do svých svačinek.

Bus mě vysadil přímo na letišti a hnedka u busu byl taky vozík na zavazadla. Jediný problém byl, že jsem tam byla skoro šest hodin před odletem. Pro jistotu. Já jsem prostě takový ten člověk, co jede na jistoty. Ale to se asi není čemu divit, když je ve hře let domů přes Atlantik, ne?

Začala velká nuda.



Letiště v Torontu je asi nejhezčí, které jsem zatím měla šanci poznat, ale spíše až za bezpečnostní kontrolou. Před ní je to velká nuda.

Po asi dvou hodinách jsem se šla kouknout, jestli se už můžu začekovat a mohla jsem. Tak jsem obkoukla paní / slečny u přepážek a modlila jsem se, ať na mě vyjde nějaká hodná. Snažila jsem se usmívat se, jak jen to šlo. 
Říká "položte kufr na váhu". 
Málem jsem se u toho zlomila. 
Váha ukazuje 25,1 kg. 
Říká "to máte ale přes limit, nemůžete to přehodit do příručního zavazadla?" 
Říkám, že to asi nepůjde, že příruční zavazadlo je hrozně přeplněné.
Ještě zoufalým hlasem doplňuji, že jsem v Kanadě skoro čtyři měsíce a jela jsem tady v zimě, takže mám moc věcí.
Ona říká "no dobře, tak příště si to pohlídejte".
A pak.
"Můžu vidět vaše příruční zavazadlo?"
A taky ho zvážila, což jsem fakt nečekala.
11,8kg.
Limit byl 8kg.
Říká "to máte ale taky těžší".
Říkám "já vím, ale příště si to pohlídám!!!"
A bylo to.



Boarding začal asi o 45 minut později, než začít měl, a u jiného Gejtu, než který jsem měla na letence, ale měli jsme super pilota, kterému se nakonec podařilo přiletět do Varšavy ještě dříve, než jsme vůbec měli doletět.


Už u toho našeho Gate jsem začala pozorovat, že se blížím do Evropy. Protože se tam tvořila řada. Ale z té řady šlo poznat, že je hrozně nervózní. Když Kanaďané stojí v řadě, všichni se chovají slušně a prostě čekají. Když stojí v řadě Poláci (jakože valná většina pasažérů byli buď Poláci, anebo občané států východní Evropy), tak jsou na sebe všichni hnusní.

Taky jsem nepochopila, proč vlastně v té řadě stojí. Mohli tam místo toho sedět na těchhle křesílkách (viz fotka výše). Vždyť místo už měli přiděleno. A v tom letadle pak stráví 7 a půl hodiny. Tak o co jim jde? Proč tam chtějí být co nejdřív?

Let byl ve srovnání s letem do Kanady mnohem lepší a klidnější. První tři hodiny mě sice hrozně bolelo bříško a dost mi nevyhovovala večeře o půl jedné v noci a snídaně v pět ráno, ale neměli jsme vůbec žádné turbulence, takže paráda. 


Z Toronta jsem letěla do Varšavy, kde jsem doletěla ve 12 v poledne, ale pro mě vlastně v 6 ráno. Měla jsem děsný hlad, ale po vystoupení z letadla jsem musela na pasovou kontrolu a potom ještě na bezpečnostní. To jsem opravdu nepochopila. Vždyť jsem prošla bezpečnostní kontrolou na letišti v Torontu, tak o co jim jde. Jako jestli k nám cestou někdo nepřistoupil? Nebo jestli jsem si nekoupila výbušninu v duty free na letišti?

Kdybych si nebyla jistá, že jsem v Polsku, utvrdil by mě v tom chlapík za mnou. V Kanadě všichni stojí slušně v řadě. V Polsku ne. Jakmile se přede mnou uvolnil asi metr místa a já se nepohla, protože jsem si něco upravovala, chlap už do mě strkal a velmi horlivě se snažil přede mě vecpat.

Byla jsem velmi silně naštvaná a korunu tomu nasadil chlapík, který mě odmítnul nechat projít tím rámem s prázdnou lahví v ruce. Buď ji dám do kastlíčku, anebo ji vyhodím, říkal.

 Náladu jsem si spravila snídaní anebo obědem, podle toho, jak to vezmete. Snědla jsem všechno, co jsem u sebe v batůžku našla a zapila to zeleným čajem z Costa Coffee.

Ve Varšavě jsem byla asi dvě hoďky a pak už let superpidi letadlem do Prahy.

Měla jsem trošku obavy ohledně svého zavazadla, jestli ho třeba cestou neztratili, proto jsem byla vesmírně šťastná, když se objevilo na páse a já mohla utíkat za svým bratříčkem.

Typické letištní přivítání se nekonalo, protože bratr čekal místo u "přílety" u "odletů"...

A pak už nás taťka vezl domů. 


A já se cpala svačinou od babičky.

V čem jsem se utvrdila během svého pobytu v Ontariu?

No přece všude dobře, doma nejlíp!

pátek 14. dubna 2017

Toronto #2 - Ward's Island

Po koncertu jsem se vyspala příšerně, protože moje spolubydlící chrápala. Příšerně chrápala. Ani můj taťka takhle nechrápe. Nikdo takhle nechrápe. Nešlo o monotónní chrápání, neustále mě překvapovala novými zvuky. A ano, špunty v uších jsem měla, ale nepomohly. Celou noc jsem strávila skákáním po posteli, protože to vrzalo, což tu chrápajdu vždy tak na 3s utišilo.

Snídani jsem měla v ceně ubytování a bylo to ve stylu all you can eat, takže jsem se příšerně přecpala. Nasypala jsem si do misky asi šest druhů cereálií, zalila trochou mlíka, nakrájela na to banán na kolečka a nakonec přidala tři lžíce různých marmelád. A když jsem to snědla, tak jsem si šla přidat.

čtvrtek 13. dubna 2017

Toronto #1 - první den ve městě a Bon Jovi

V pondělí ráno jsem si přivstala a vyrazila jsem do Toronta. Vzala jsem si svou kšiltovku Canadiens, protože na klasickou čepici bylo moc teplo a bez čepice se cítím nahatá, navíc v cizím městě. Říkala jsem si, jestli to není moc troufalé, brát si do Toronta čepici Canadiens. A bylo. První poznámky na sebe nenechaly dlouho čekat. Něco ve stylu, jestli náhodou nejsem ve špatném městě.

pondělí 10. dubna 2017

Myšlenky

Já jsem tušila, že to tak bude. Že odjedu na semestr pryč, abych tam zjistila, že doma je nejlíp. Ale stejně jsem chtěla jet a spíš právě proto jsem chtěla jet. Během těch tří měsíců a něco, kdy jsem poprvé po šesti letech nemusela chodit do práce, jsem měla spoustu času přemýšlet a vypřemýšlela jsem toho velkou spoustu.

Například jsem přišla na to, že opravdu nezáleží na tom, kde jste, ale s kým tam jste.

Ale, first and foremost (v první řadě) jsem měla možnost podívat se na Českou republiku zvenku. A tenhle pohled bych doporučila každému člověku, především těm, kteří si na Česko stěžují.