Toronto #1 - první den ve městě a Bon Jovi

V pondělí ráno jsem si přivstala a vyrazila jsem do Toronta. Vzala jsem si svou kšiltovku Canadiens, protože na klasickou čepici bylo moc teplo a bez čepice se cítím nahatá, navíc v cizím městě. Říkala jsem si, jestli to není moc troufalé, brát si do Toronta čepici Canadiens. A bylo. První poznámky na sebe nenechaly dlouho čekat. Něco ve stylu, jestli náhodou nejsem ve špatném městě.

 Toronto žije sportem - lépe řečeno Toronto žije tím, že se lidi napráskají ve fastfoodech, napijou pivečka a jdou koukat do Rogers Centre na baseball na Blue Jays, kde si daj pivko a párek v rohlíku, nebo do Air Canada Centre na hokej na Maple Leafs, kde to vypadá asi podobně. 

Znáte takové to, když autobus / tramvaj není v provozu a má napsáno třeba "služební jízda"? Tak v Torontu to je "GO JAYS GO" nebo "GO LEAFS GO".

Takže já a moje čepice Canadiens jsme byli trošku exoti.

CN Tower mi sloužila jako dobrý orientační bod.

Tohle je hokejová síň slávy. 

Do Toronta jsem dorazila v 11 dopoledne, šla jsem se projít po městě a pak na oběd.

Po obědě jsem vyrazila čínskou čtvrtí směr můj hostel. Ta čínská čtvrť mě dost zničila. Šla jsem tamtudy potom ještě několikrát, a už to bylo lepší, ale první zážitek - hrůza. Nevábně to tam vonělo. V jedné z výloh jsem viděla jakési uzené zvíře, které mě dost vyděsilo. Byla to asi velikost kuřete, ale mělo to tak 15 cm dlouhý docela tlustý ocas. Fuuuuuj.

Můj hostel byl v pohodě. Už jsem byla v horších i v lepším. V pokoji bylo pět postelí, ale obě dvě noci jsme tam byly jen dvě holky. Ovšem moje jedna jediná spolubydlící mě pěkně zničila, respektive její chrápací dovednosti. O tom více později.

Na hostel jsem dorazila asi ve dvě odpoledne a rozhodla jsem se odpočívat. Příšerně mě bolely nohy - zase špatná obuv + spoustu kroků. O tom taky ještě později. 

Pak jsem vyrazila do města s cílem sehnat si něco pořádného k jídlu, než půjdu do Air Canada Centre sledovat svou platonickou mega lásku Johna Francise Bongioviho a jeho kámoše Tica bubeníka Torrese, Davida klavíristu Bryana a Phila X-náhrada za Richieho-kytaristu (a ten zbytek).

Nevěděla jsem, na co mám chuť, takže jsem zoufale bloudila hodně dlouho, než jsem nakonec skončila v Tim Hortons s kuřecí tortillou, bramborovými klínky a kotlem zeleného čaje (nějak bez něj neumím žít).

Pak jsem si šla ještě přikoupit dva medové timbits. Chudák chlapík neuměl spočítat, kolik mi má ze 75 centů vydat do 61 centů, tak jsem mu řekla, že je to v pohodě a on mi za to přihodil jeden timbit.

Koncert začínal předkapelou, která naštěstí hrála jen asi 25 minut. Pak ale trvalo ještě půl hodiny, než odnesli předkapelní nástroje (předkapelní bicí byly srandovně malé ve srovnání s těmi od Tica) a než povysávali pódium. Opravdu tam týpek vysával pódium. Jakobychom tam snad přišli zkoumat, kolik tam mají drobečků.

Před tímhle koncertem v Torontu měly být dva koncerty v Madison Square Garden v New Yorku, které ale byly přesunuté, protože měl Jon zánět průdušek, takže jsem od toho upřímně moc nečekala. Ale bylo to boží.

Takhle to začínalo - s oponou. V momentě, kdy se ta opona začala zvedat, jsem měla slzičku na krajíčku, protože jsem byla hrozně dojatá z toho, že tam opravdu jsem a opravdu je vidím. A slyším.

Naprosto ho obdivuju, že ve svých 55 letech dokáže více než dvě hodiny skákat po pódiu. 

Jon měl na sobě triko Toronto Maple Leafs, což se samozřejmě celé aréně moooc líbilo.

V tomto videu lze sledovat jeho taneční kreace.

Tady po téhle písničce prohlásil, že se mu líbí tyhle smartfouny a že jsme ušli dlouhou cestu od klasických zapalovačů.

Moc se mi líbila světla. Každou píseň měli nějak úplně jinak osvětlenou. Ta světla asi musela stát balík, pořád se to automaticky měnilo do jiných tvarů ty reflektory, nebo se to vznášelo nahoru dolů a takhle. Ale to oni si asi můžou dovolit, světla za balík.

Jsem hrozně šťastná, že jsem tam byla a vděčná svoji sestře, která mě dokopala ke koupi lístku. Protože jsem si první nebyla jistá, jestli opravdu půjdu, jsem to ale bláznivec!

Miluju tuhle kapelu, fakt jo a Bon Jovi mi přijde hrozně rozumnej, i podle pár svých proslovů, které měl během koncertu, ale tak celkově podle celého jeho života, kdy miluje už od počátku své slávy tu stejnou ženu, nejede v drogách (nebo to dobře tají:-)) a dělá to, co ho baví. Hrozně se mi líbilo, jak se usmíval jako měsíček na hnoji, když rozzpíval celou halu, takovej úsměv to prostě nejde zfalšovat (viděla jsem to na obrazovce, kde byl zvětšenej).

Byl to úžasný zážitek.